„Jsi ještě mladá na krizi středního věku!“
Smete ze stolu moji obavu, že období, kterým si procházím právě teď, nemá lepšího názvu.
„Vždyť máš úžasnou rodinu a skvělou kariéru, na co si stěžuješ?“
Kolikrát ještě musím tohle slyšet, když se odvážím někomu svěřit s tím, co se se mnou teď doopravdy odehrává?
Jako by můj nárok na vnitřní krizi existoval jen tehdy, když mi bude padesát, protože jestli se dožiju 102 dle plánu, tak můj střední věk bude v mých padesátkách 😉🤭.
„Jenže krize středního věku nesouvisí s věkem v občance“
Jenže krize středního věku nesouvisí s věkem v občance, může ti být klidně 30. Je to o životním období. O přechodu.
A já mám pocit, že si jím právě teď procházím.
Po 13 letech mateřství mám konečně zpátky svůj čas, můžu v klidu spát celou noc. Mám plnou kontrolu nad svým životem. Děti už jsou velké, zabalí se samy na výlet a já nemusím řešit každý batůžek, věci na převlečení, svačinky a náročné oblékání a vypravování.
Jsem za to neuvěřitelně vděčná. Ale zároveň mě doslova fyzicky bolí vědomí, že to miminkovské období už je pryč a nikdy se nevrátí. Nechci další dítě, to rozhodně vím. Vzpomínám, jak náročné to bylo. Ale ta nostalgie a bolest z definitivně uzavřené kapitoly je reálná. Cítím ji tak moc, jako kdybys mě řízla nožem do ruky.
Prohlížím si fotky, jak byli malí a roztomilí. A bodá mě u srdce. Skutečná fyzická bolest a pocity rozpolcení kdy mám chuť to zažít znovu, protože jsem zaplavena hormony lásky a zároveň vím, že jsem strašně moc ráda, že je to celé za mnou. A pak přijde pocit viny za to, že jsem ráda že je to za mnou.
Říkali, užij si děti dokud jsou malé, uteče to. Ano uteklo. Užila jsem si to? Já ti nevím, mám pocit, že ne.
Jako kdybyste na tonoucího volali ze člunu: „Užij si to!
Jako kdybyste na tonoucího volali ze člunu: „Užij si to! Až tě vytáhneme, tak už si nebudeš užívat tu báječnou vodu, co hladí tvé tělo.“ Ale tonoucímu je to u prdele, jak je voda příjemná. Chce přežít.
A já když se ohlédnu vidím 10 let svého života, kdy se snažím doslova jen přežít. Nechci aby to vypadalo, že bylo všechno jen strašně špatné, to ne. Ale životní energie nám odchází často jen po kouskách, nenápadně, do toho si párkrát řeknu, že to ještě vydržím a tohle taky ještě se dneska hecnu. A pak ještě párkrát a pak přijde ten moment, kdy stojím venku před domem se 3 malými dětmi natěšenými na hřiště a musím se vrátit. Něco neviditelného mě tlačí k zemi, hučí mi v uších, je mi na zvracení. Jo fakt jsem ráda, že už víc jak 2 roky můžu zase spát, dýchat, mít čas pro sebe, kdykoliv ho potřebuji. Už to nechci jinak….
Otevřela jsem novou kapitolu. Zase jsem to já. Jen novější. Jistější. Sebevědomější. A rozhodně víc opečovaná.
To je pro mě esenciálnější než cokoliv jiného. Jít na rande, do sauny nebo na večeři s kámoškama. Zatancovat si. Dát si večerní procházku kolem řeky. To všechno má jeden společný jmenovatel. Oblečení. To navrchu i vespod. Pokud si chci cokoliv užít, začínám spodním prádlem. Vybírám si ho podle nálady, ve které jsem nebo do které se chci dostat. Které mě nejvíc podpoří v mém záměru.
Pak pokračuju vrchní vrstvou. Nemusím ti dlouze psát, ze kterých kousků většinou vybírám. A netrvá to dlouho. Řídím se pocity a momentální náladou. Celý šatník mám sladěný a hlavně každý kousek je vytvořený přesně mě na míru. Nemusím si lámat hlavu ani se se strachovat, protože vím, že mě během nošení nečeká žádné nemilé překvapení. Jen pohodlí a podpora.
A jak se vnímáš ty? Cítíš to podobně nebo stejně nebo si to nepřipouštíš? Uvítala by jsi podporu pro své sebevědomí?
Chtěla by jsi vybudovat své lepší já? Objednej se na fiiting, společně vytvoříme modely přesně pro tebe.
Těším se na tebe 🙂
Bára